Jdi na obsah Jdi na menu
 


Posezení u hroby-věřte, nevěřte

Patricie,Michael a s nimi i Lily jeli v noci z jedné pařby domů . Michael zpomalil auto u hřbitova a postrašil Lily děsivým příběhem o zde pohřbeném vrahovi . Jelikož byla Lily realistka,vsadila se s Michaelem o peníze , že bude sedět dvě hodiny sama na hrobě toho vraha a aby poznali že tam byla,musí zapíchnout do hrobu kudlu . Hned jak Lily odešla z auta,začali se Patricie s Michaelem líbat a nevnímali Lilyiny telefony . Seděla tam už skoro dvě hodiny a náhle uslyšela hlas! Říkal jí,že se nedožije rána a podobné řeči . Lily si myslela že je to Michael,ale ten jí zvedl telefon v autě . Už byla vyděšená,proto se chtěla vrátit do auta . Chtěla vstát,ale něco ji drželo . Nechtělo ji to pustit . Lily byla tak zděšená,že na místě zemřela . Ráno policie zjistila,že si kudlu zapíchla do kabátu a nemohla odejít....Myslíte že to hlas věděl?Stalo se to?

NE,NESTALO...

Mumie-věřte, nevěřte

Né příliš známý řečený sběratel artefaktů neznámně našem starou mumii princezny Ferentuti . Odborníci potvrdili,že je pravá . Svěratel ve snaze získat peníze,prodal mumii do muzea . Když však uklízečka po otevírací době vytírala podlahu,uviděla nad princezninou hrobkou postavu! Postavu krásné ženy. Nejprve si ji spletla s návštěvníkem muzea,ale její názor se změnil hned jak spatřila,že se žena vznáší asi dvacet cm nad zemí . Utekla a ráno to řekla odborníkům. Ti usoudili, že je nejspíše přepracovaná . Když ale to samé uviděl strážní, rozhodl se jeden z odborníků,ten nejmladší,přijít tomu na kloub. Zůstal přes noc v muzeu a žena jej nesklamala. Objevila se za kurátorem,který se vylekal. Na čele měla hlubokou tržnou ránu se zaschlou krví . Žena mu naznačila ať ji následuje. Dovedla kurátora k její hrobce a zmizela . Mumie byla rozmotána a místo princezny tam ležela mrvá dívka,která se snažila odhalit pravdu. Sběratel dívku zabil nedávno a uložil ji do rakve . Ptáme se,opravdu strašil dívčí duch v muzeu nebo byli všichni tři jen unavení a přepracovaní?Je jen na vás,zda uvěříte.Podle ostatních se tohle SKUTEČNĚ STALO!

Pátek 13.

V pátek 13 jsem byla sama doma. Na pátek 13 jsem sice nevěřila, ale byl to divný den. Začalo lít jako z konve..........a najednou co nevidím viděla jsem na stěně krvavé otisky a vedly nahoru do mého pokoje.Šla jsem se tam podívat a nic tam nebylo. Byla jsem vyděšená,ale vsoukala jsem si do hlavy že je to výmysl mé fantazie.Šla jsem se tedy najíst. A tu najednou.......... co neslyším Slyšela jsem v mém pokoji hlasité zvuky. Znovu jsem se tam šla podívat a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Byla tam má sousedka, která byla pocákana krví a křičela POMOZ MI DĚVČE! Omdlela jsem a probudila se až ráno. Od rodičů jsem se dozvěděla, že včera večer zemřela podivnou smrtí ta sousedka od naproti. Od tohoto dne se bojím zůstávat sama doma.

 

Byli jsme na zahradě(Já,Rodáiče,Dva kámoši od našich Luboš a Jana a moje dvě sestřenky Lucka a Bára každá s jinačí rodiny)
Zahrada je rozdělená na 2 pulky jedna je odLucčiného tatky a ta druhá naše.Rozhodly jsme se že budeme já Lucka a Bára samy 3 spát na Lucčiné chajdě.Už se stmívalo a my už jsme se nemohly dočkat až budeme dělat kraviny ale víme o sobě že se všechy bojíme a tak jsme si sebou vzaly POnga(pes)Už byla tma a my jsme už chtěly jít spát bylo kolem "jedenácté".Jenže jsme nemohly strachy usnout,protože jsme pořád někoho slyšely jak tahá hrábě které jsme položily ke stromu no v chatce byly dvě postele na jedné jsem byla já s Bárou a na druhé Lucka s Pongem.Za posletí lucka slyšla myš a nechtěla tam spát ale jak jsme si brzo všimly nebyla to myč ale někdo venku a my jsme pořádá slyšela jak by nm vypouštěl ventilky z kol aby jsme nemohly odjet(I když nevím kam by jsme o pulnoci jezdily)Celé posrané jsme zhasly a chtěly jít spáát.Zeptala jsem se kolik je hodin a někdo řekl:Jé je přesně půlnoc!V tom bouchla žárovka začaky jsme řváát.Nevím kde jsme sebraly odvahu ale rozhodly jsem se že těch 50 metrů k chatce k rodičům dojdem.Sice bára říkala že nikde nejde že je půlnoc-hodina duchů.No všechny sme se sebraly a šly jak sme došly málem jsme omdlely na místě dveře byly zavrené my jsme na ně bušily pak jsme to vzdaly a šly spátky usli sme kolem 4.jak sme se vzbudily málem sme nevěřily svým očím ventylky byly vyfouklé(Tatka říkal že je píchl když jel se strejdou do obchodu).Ptaly sme se jich proč neměly otevřené večer dveře že ví že sme strašpytlové a ví že by sme určitě přišly divně se na sebe podívali a řekli že dveře byly celou noc otevřené

byla noc a ja nemohl usnout stale sem se prevaloval ale neusl jsem. sel jsem se koukat na ocko, jelikoz bydlim v panelaku tak sem se nebal. okolo pulnoci mi prisla sprava na mobyla psala my sestrenka,bydli o patro vís, a napsala my ze nemuze usnout a jestly jsem vzhuru ze muzu jit k ní.sebral jsem se a sel potichu po chodbe k ni ale jak myle sem zaklepal na dvere a sestrenka my otevrela mela porezane zily ondlela vbehl jsem do bytu a zbudil jeji rodice, zavolala se sanitka. vse dopadlo v pohode. a kdys jsem se ji ptal proc my psala spravu a pak si porezala zily rekla ze zadnou smsku neposilala ale ja sem ji tu smsku ukatal a jak mile sem ji to ukazal tak neverila a asi o tyden pozdeji sem se probral v nemocnici pri sebevrazda na podrezani zil a dodnes se name okoli kouka jako na sebevraha!!!! JA TOMU VUBEC NEROZUMIM!!!

Toto se nigdy nestalo.......ale stojí to za zmínku Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář